Vůbec první cesta za hranice Evropy, která nasadila laťku dost vysoko. Do dnešních dnů vzpomínám na Gruzii jako na velice příjemnou zemi, kde se mísí evropské a orientální prvky. Právě tato země byla tím „spouštěčem“ díky kterému jsem začal jezdit po městech a vesnicích se svými přednáškami. Tím důvodem byla naprosto jedinečná atmosféra, fascinující a liduprázdné kavkazské hory, odlišné tradice a sympatičtí lidé. Těžko říci, jestli mne více uhranula velehorská Svanetie, nebo pohádková Tušetie. Krátká návštěva Kazbegi a poznávání hlavního města Tbilisi byla už jen pomyslnou třešničkou na dortu, díky které vzpomínám na tuto destinaci jen v samých superlativech.

Středoasijský Kyrgyzstán byl po nadšení z cesty po Gruzii logickým pokračováním. Bezvízový styk a „Nebeské hory“ byly samy o sobě lákadlem. V takto hornaté zemi jsou přesuny místními prostředky dost zdlouhavé a tak vsázím na kombinaci jistoty v podobě NP Ala Arča v pohoří Kyrgyzského Alatau, které se tyčí za hlavním městem a částečně „velkou neznámou“ kterou se stal NP Čong Kemin v oblasti Kungejského Alatau zakončené relaxem u největšího kyrgyzského jezera Yssyk-Kul. Největší ovace ale sklidil přechod k druhé největší vodní ploše země, jezeru Sonkol. Vše zdárně zakončeno prohlídkou největšího bazaru v hlavním městě jménem Biškek.

Blízký východ mne vždy lákal. Když jsem přišel s nápadem podívat se do Íránu, prvotní reakce byly rozpačité. Nelichotivý mediální obraz této pouštní země dostatečně zasel do myslí lidí slova spojená s nebezpečím a strachem. Měl jsem možnost podívat se pod nejvyšší kopec Íránu, kterým je Damávand, poznat aspoň částečně města jako jsou Amol, Isfahán, Kášán, Qom a Teherán. Přespání v poušti, ranní procházka v písečných dunách, čajovny, nefalšovaná orientální atmosféra a příjemní, usměvaví lidé jen dotvořily úžasný pocit ze země, která si hanlivé přízviska rozhodně nezaslouží. Upřímně tak mohu říci, že už teď se těším na budoucí návštěvu a poznávání dalších oblastí této „tajemné krásky.“

Čím méně lidí, tím lépe. O to vtipnější je fakt, že jsem si vybral zemi, která v žebříčku lidnatosti zaujímá druhé místo. Každý z lidských smyslů tady jede na plné obrátky. Když vůně, tak lákající. Když zápach, tak monstrózní. Když chudoba, tak do očí bijící. Když špína, tak brutální. Když hory, tak majestátné. Když jídlo, tak vynikající. Když koncentrace lidí, tak nejvyšší možná. Indie je zkrátka země s extrémy na každém kroku. I přesto se podařilo navštívit Himálaj, města jako MCLeod Ganj, Chamba, Váránasí, Agra a Dillí. Po více jak třech týdnech strávených v této zemi jsem začal přemýšlet nad věcmi, které si člověk z pohodlí svého domova jen stěží uvědomí. Indie je zkrátka jiná planeta o které si nestačí jen přečíst, ta se musí zažít. 

Země půlměsíce je pro mne doslova rájem na zemi. Divokost a liduprázdnost hor s absencí jakýchkoliv chat, značených cest a lanovek je v dnešní době opravdu něčím výjimečným. Krom pohádkové krajiny jsem si liboval ve výborné turecké kuchyni a obrázek dokonalosti společně s tak oblíbenou atmosférou Blízkého východu dotvořila spousta ochotných, usměvavých a neskutečně milých lidí. Turecko si mne navždy získalo a je nad slunce jasné, že tuto divukrásnou zemi v brzké budoucnosti opět navštívím.

Dalším dílkem do Blízkovýchodní skládačky pro mě bylo putování po nejmenší zemi tohoto regionu.  I na takto malém území je toho hodně k vidění. Ať už se jedná o pohoří Libanon, či starověké památky a města. Na zajímavé atmosféře této oblasti se podílí množství náboženských skupin a taktéž vysoký počet uprchlíků ze sousední Sýrie. Když k tomu přidám spoustu sympatických a nápomocných lidí společně s výbornou místní kuchyní, tak je zřejmé, že se jedná o dost jedinečný „koktejl.“ 

Situace ohledně COVID 19 mě donutila přehodnotit cestovatelské plány a tak jsem začal překotně vymýšlet různé náhradní alternativy. Vznikaly a stejně rychle zanikaly všemožné nápady, kombinace, scénáře.  Nakonec se mi v hlavě přeci jenom „usadila“ myšlenka od které jsem si hodně sliboval a těšil se na ni zároveň. Zmapovat trochu více okolí svého domova. Kopcovitá krajina Valašska nutí k zamyšlení, je krásná, zádumčivá, inspirativní, malebná i docela náročná, plná zajímavých lidských příběhů... Stovky kilometrů po údolích, hřebenech a vrcholcích mě jen utvrdily v tom, že Valašsko a blízké okolí je mým pravým domovem.