Vůbec první cesta za hranice Evropy, která nasadila laťku dost vysoko. Do dnešních dnů vzpomínám na Gruzii jako na velice příjemnou zemi, kde se mísí evropské a orientální prvky. Právě tato země byla tím „spouštěčem“ díky kterému jsem začal jezdit po městech a vesnicích se svými přednáškami. Tím důvodem byla naprosto jedinečná atmosféra, fascinující a liduprázdné kavkazské hory, odlišné tradice a sympatičtí lidé. Těžko říci, jestli mne více uhranula velehorská Svanetie, nebo pohádková Tušetie. Krátká návštěva Kazbegi a poznávání hlavního města Tbilisi byla už jen pomyslnou třešničkou na dortu, díky které vzpomínám na tuto destinaci jen v samých superlativech.

Středoasijský Kyrgyzstán byl po nadšení z cesty po Gruzii logickým pokračováním. Bezvízový styk a „Nebeské hory“ byly samy o sobě lákadlem. V takto hornaté zemi jsou přesuny místními prostředky dost zdlouhavé a tak vsázím na kombinaci jistoty v podobě NP Ala Arča v pohoří Kyrgyzského Alatau, které se tyčí za hlavním městem a částečně „velkou neznámou“ kterou se stal NP Čong Kemin v oblasti Kungejského Alatau zakončené relaxem u největšího kyrgyzského jezera Yssyk-Kul. Největší ovace ale sklidil přechod k druhé největší vodní ploše země, jezeru Sonkol. Vše zdárně zakončeno prohlídkou největšího bazaru v hlavním městě jménem Biškek.

Čím méně lidí, tím lépe. O to vtipnější je fakt, že jsem si vybral zemi, která v žebříčku lidnatosti zaujímá druhé místo. Každý z lidských smyslů tady jede na plné obrátky. Když vůně, tak lákající. Když zápach, tak monstrózní. Když chudoba, tak do očí bijící. Když špína, tak brutální. Když hory, tak majestátné. Když jídlo, tak vynikající. Když koncentrace lidí, tak nejvyšší možná. Indie je zkrátka země s extrémy na každém kroku. I přesto se podařilo navštívit Himálaj, města jako MCLeod Ganj, Chamba, Váránasí, Agra a Dillí. Po více jak třech týdnech strávených v této zemi jsem začal přemýšlet nad věcmi, které si člověk z pohodlí svého domova jen stěží uvědomí. Indie je zkrátka jiná planeta o které si nestačí jen přečíst, ta se musí zažít. 

Dalším dílkem do Blízkovýchodní skládačky pro mě bylo putování po nejmenší zemi tohoto regionu.  I na takto malém území je toho hodně k vidění. Ať už se jedná o pohoří Libanon, či starověké památky a města. Na zajímavé atmosféře této oblasti se podílí množství náboženských skupin a taktéž vysoký počet uprchlíků ze sousední Sýrie. Když k tomu přidám spoustu sympatických a nápomocných lidí společně s výbornou místní kuchyní, tak je zřejmé, že se jedná o dost jedinečný „koktejl.“