Vůbec první cesta za hranice Evropy, která nasadila laťku dost vysoko. Do dnešních dnů vzpomínám na Gruzii jako na velice příjemnou zemi, kde se mísí evropské a orientální prvky. Právě tato země byla tím „spouštěčem“ díky kterému jsem začal jezdit po městech a vesnicích se svými přednáškami. Tím důvodem byla naprosto jedinečná atmosféra, fascinující a liduprázdné kavkazské hory, odlišné tradice a sympatičtí lidé. Těžko říci, jestli mne více uhranula velehorská Svanetie, nebo pohádková Tušetie. Krátká návštěva Kazbegi a poznávání hlavního města Tbilisi byla už jen pomyslnou třešničkou na dortu, díky které vzpomínám na tuto destinaci jen v samých superlativech.

Středoasijský Kyrgyzstán byl po nadšení z cesty po Gruzii logickým pokračováním. Bezvízový styk a „Nebeské hory“ byly samy o sobě lákadlem. V takto hornaté zemi jsou přesuny místními prostředky dost zdlouhavé a tak vsázím na kombinaci jistoty v podobě NP Ala Arča v pohoří Kyrgyzského Alatau, které se tyčí za hlavním městem a částečně „velkou neznámou“ kterou se stal NP Čong Kemin v oblasti Kungejského Alatau zakončené relaxem u největšího kyrgyzského jezera Yssyk-Kul. Největší ovace ale sklidil přechod k druhé největší vodní ploše země, jezeru Sonkol. Vše zdárně zakončeno prohlídkou největšího bazaru v hlavním městě jménem Biškek.

Blízký východ mne vždy lákal. Když jsem přišel s nápadem podívat se do Íránu, prvotní reakce byly rozpačité. Nelichotivý mediální obraz této pouštní země dostatečně zasel do myslí lidí slova spojená s nebezpečím a strachem. Měl jsem možnost podívat se pod nejvyšší kopec Íránu, kterým je Damávand, poznat aspoň částečně města jako jsou Amol, Isfahán, Kášán, Qom a Teherán. Přespání v poušti, ranní procházka v písečných dunách, čajovny, nefalšovaná orientální atmosféra a příjemní, usměvaví lidé jen dotvořily úžasný pocit ze země, která si hanlivé přízviska rozhodně nezaslouží. Upřímně tak mohu říci, že už teď se těším na budoucí návštěvu a poznávání dalších oblastí této „tajemné krásky.“

Země půlměsíce je pro mne doslova rájem na zemi. Divokost a liduprázdnost hor s absencí jakýchkoliv chat, značených cest a lanovek je v dnešní době opravdu něčím výjimečným. Krom pohádkové krajiny jsem si liboval ve výborné turecké kuchyni a obrázek dokonalosti společně s tak oblíbenou atmosférou Blízkého východu dotvořila spousta ochotných, usměvavých a neskutečně milých lidí. Turecko si mne navždy získalo a je nad slunce jasné, že tuto divukrásnou zemi v brzké budoucnosti opět navštívím.

Dalším dílkem do Blízkovýchodní skládačky pro mě bylo putování po nejmenší zemi tohoto regionu.  I na takto malém území je toho hodně k vidění. Ať už se jedná o pohoří Libanon, či starověké památky a města. Na zajímavé atmosféře této oblasti se podílí množství náboženských skupin a taktéž vysoký počet uprchlíků ze sousední Sýrie. Když k tomu přidám spoustu sympatických a nápomocných lidí společně s výbornou místní kuchyní, tak je zřejmé, že se jedná o dost jedinečný „koktejl.“ 

Situace ohledně COVID 19 mě donutila přehodnotit cestovatelské plány a tak jsem začal překotně vymýšlet různé náhradní alternativy. Vznikaly a stejně rychle zanikaly všemožné nápady, kombinace, scénáře.  Nakonec se mi v hlavě přeci jenom „usadila“ myšlenka od které jsem si hodně sliboval a těšil se na ni zároveň. Zmapovat trochu více okolí svého domova. Kopcovitá krajina Valašska nutí k zamyšlení, je krásná, zádumčivá, inspirativní, malebná i docela náročná, plná zajímavých lidských příběhů... Stovky kilometrů po údolích, hřebenech a vrcholcích mě jen utvrdily v tom, že Valašsko a blízké okolí je mým pravým domovem.