INDIE- DOCELA JINÝ SVĚT

 

 

 

Jiná planeta

Asi takto stručně a výstižně bych popsal druhou nejlidnatější zemi tohoto světa. I když jsem se před samotnou cestou zajímal, zjišťoval a hltal spousty informací, realita ,,udeřila“ s o to větší silou. Lhal bych, kdybych o Indii mluvil v superlativech. Byl to každopádně zážitek na který se jen tak nezapomíná. Ta směsice vjemů, barev, pachů, vůní, chutí, smogu a ,,hlavy na hlavě“ je nezaměnitelná. Možná jen na něco takového nejsem jednoduše připraven a dostatečně naladěn. Určitě to plyne i z nevědomosti a jistého nepochopení tamního způsobu života. Je to zkrátka docela jiný svět.

 

 


 

 

Peklo jménem Dillí

Jestli jsem kdy přemýšlel nad tím jakpak asi vypadá peklo, tak hlavní město Indie bylo pro tuto představu ideálním adeptem a po několika dnech strávených v této betonové džungli i nejvýstižnějším synonynem. Na letišti nic nenasvědčovalo tomu, že „tam“ venku se rozprostírá jedno z nejdivočejších míst jaké jsem kdy navštívil. V hale bylo čisto, klid, příjemná teplota…Po tom co jsem opustil tuto komfortní bublinu, začaly se dít věci. Nejprve jsem okusil pověstné dusno, vzápětí pak neskutečnou koncentraci lidských těl a na závěr se nechal během několika hodin školácky napálit. Byl to doslova křest ohněm, ale zároveň to vnímám jako nejsilnější zážitek za celou dobu pobytu. Paharganj se stal jedním z oblíbených útočišť a i díky množství lidí ze západu jsem se tam cítil příjemně a bezpečně.

 

 


 

 

V náručí Himálaje

Není nad to utéct před ruchem velkoměst někam mimo civilizaci, nejlépe do hor. Himálaje jsou natolik rozlehlým územím, že jejich opuštěnost a téměř liduprázdnost silně kontrastuje s přelidněnými ulicemi a uspěchaným životním stylem místních obyvatel. První trek začíná v městečku Dharamsala, respektive jeho části zvané McLeod Ganj a odvážně pak pokračuje přes sedlo Indrahar Pass v pohoří Dhauladhar. V první části tohoto přechodu člověk stále potkává skupiny lidí, to se však v druhé polovině radikálně změní. Před sedlem už člověk funí do kopce sám a po překročení průsmyku nastane ten pravý pocit osamění. Naruší ho jen pár dost nevrlých psů ve vesnici Kuarsi, kteří se v noci rozhodli, že svou močovinou zkrášlí tropiko mého stanu, roznesou po prostranství odpadky, které jsem si sebou cestou nesl a k tomu všemu budou po celou dobu prudit svým vrčením a neustálým atakováním jedné fenky (není tím myšlen pokus o koitus), která nám dělala ve dne doprovod. O snaze vytáhnout ze země stanové kolíky mého příbytku ani nemluvě.

Přechod přes sedlo Hampta Pass v oblasti Manali bylo nádherným završením Himálajského dobrodružství. Nikde ani nohy, krom jednoho místňáka, ze kterého se nakonec vyklubal sympatický doprovod. Nezapomenu ty dechberoucí výhledy na tamní velikány, to ticho, klid a každodenní prostý režim „šlapat, jíst, spát.“

 

 


 

 

Indické Chamonix

Tím pro mne bylo městečko Manali. Mělo příjemnou atmosféru, troufám si říci, že působilo až neindicky. Jedna část města byla poměrně moderní, kdežto v té druhé se na sebe v těsné blízkosti lepilo spousta hotýlků, čajoven, klubů, restaurací, obchůdků a cestovních agentur. To vše se neslo v duchu hippies a všudypřítomného odéru vznikajícího ze spalování lehkých drog.

 

 

 


 

 

 

Na břehu Gangy ve Váránasí

Zřejmě nejvíce dojmů, smíšených pocitů a také největší počet štípanců od přenašečů malárie jsem zažil ve městě, které je známo svými gháty, tedy schody vedoucími přímo do vod posvátné Gangy. Zvláštní atmosférou prošpikované místo, které dokreslovaly samotné gháty, Ganga, tradičně skvělé jídlo, zástupy nahaněčů a jejich dost častá nabídka hašiše či lodí k pronájmu. To vše zahaleno jakousi mystičností a  ještě k tomu umocněno v dálce plápolajícími hranicemi, na kterých se ve dne v noci spalují těla nebožtíků.

 

 


 

 

Tohle mi bude chybět

Řeč je jak jinak než o jídle. Indickou kuchyni považuji za nejlepší a nejpestřejší jakou jsem kdy měl možnost vyzkoušet. Nepřeberné množství tamních tradičních dobrot si člověk může dát nerušeně v nějaké ze stovek restaurací a nebo také přímo na ulici, kde stojí podstatně méně. Tohle Indové rozhodně umí. Čápátí, samosa, thali a k tomu výborný slazený masala čaj. Naštěstí je i u nás k sehnání většina ingrediencí k výrobě těchto specialit a tak nevěším hlavu, kdo ví, možná opráším svou kuchařskou zástěru 

 

 


 

 

Verdikt ? Vše má svůj čas

Často jsem ve veřejném prostoru nacházel fráze jako „Indii si buďto zamiluješ, nebo ji budeš nenávidět.“ Nemyslím si, že je to tak jednoznačné…Osobně jsem někde na středu jazýčku pomyslných vah. Na jednu stranu mne láká představa, že bych se tam v budoucnu opět podíval (ale spíše jen do hor), na stranu druhou si říkám, že jednou bohatě stačilo. Zřejmě to potřebuje svůj čas, nechat to zkrátka pořádně uležet…Možná jen potřebuji pochopit a srovnat se s tím, že tato země bude vždy dost odlišná, svérázná a divoká. A přesně takto jí to sluší !