GRUZIE – PRVNÍ VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Návštěva této kavkazské země pro mě byla důležitým mezníkem. Gruzie mi totiž otevřela oči a probudila touhu poznávat oblasti i mimo Evropský kontinent. Nasadila laťku neskutečně vysoko. Pro ty z vás, kteří nechcete na své první daleké cestě zažít kulturní šok a dáváte přednost tomu se postupně ,,aklimatizovat,“ tak je tato část světa naprosto ideální volbou.

V království vysokých hor

Kdo má stejně jako já rád vysoké hory, především pak ty, které jsou potaženy krásně zeleným kobercem vegetace a širokou paletou různobarevných květin, ten bude ze Svanetie nadšen. Do dnešního dne je gruzínský Kavkaz tím nejkrásnějším masívem jaký jsem kdy na vlastní oči viděl. Zelený v nižších polohách, ve vyšších partiích s bílou celoroční čepicí, která pokrývá hlavní hřeben. Ten je téměř na dosah. Jako bonus (neměl jsem to štěstí) může člověk zahlédnout další, tentokrát mýty opředené kopce jako Ušba a Tetnuldi. Celou dobu se pak proplétáte mezi horskými vesničkami, které vás svým jedinečným vzezřením (strážnými věžemi) posílají zpátky do minulosti. Nabrat síly, dobře se najíst a zažít jedinečný místní folklór pak můžete v netypicky moderním městě, které je považováno za hlavní centrum této oblasti – Mestia.

Odříznuti od světa

Kdo trpí závratěmi a navíc si nerad natřásá svou zadnici, tak bude brát tříhodinovou cestu džípem do oblasti Tušetie jako jistotu formu trestu. Pro mě to byl úžasný zážitek. Cesta se klikatí jako nekonečný had, je doslova ,,vybagrovaná“ ve svahu a kouzlo tohoto okamžiku navíc zesiluje pomalu ale jistě zapadající slunce, které podbarvuje vše co mu stojí v cestě. Putování po Tušetii má oproti velehorské Svanetii spíše pohádkový charakter. Věčný sníh a led jen tuším někde za vysokými hřebeny, vesnice či jejich torza jsou rozházeny po okolních kopcích, údolích… V tomto kraji je cítit jakési mystično, lidé zde údajně vykonávali (možná stále vykonávají) obřady, které jsou na hony vzdálené těm našim. Zbývá překročit sedlo Acunta a jsem v ještě daleko opuštěnější části toho regionu – Chevsuretii. V podvečer přicházím do vesnice Šatili…

Hra na schovávanou

Nutno podotknout, že v tomto třetí nejvyšší hora Gruzie Kazbek, vyhrála na plné čáře. Od chvíle co jsem dorazil do městečka Svatý Štěpán (Stepancminda) padla oblačnost přesně na úroveň úpatí tohoto kopce a rozhodla se, že tam už zůstane. Každou chvíli vycházím ze stanu s očekáváním a znovu a znovu přichází jen zklamání. Útěchou byla alespoň náplast v podobě prohlídky místního kostela, který je posazen na vyvýšenině nad samotným městečkem.

Ostrov klidu a míru

Hlavní město Gruzie vřele doporučuji. Zatímco spíše razím tezi co nejdříve uniknout ze spárů přeplněných ulic a nahaněčů, Tbilisi je v tomto pro mě výjimkou. Město působí malebně, starší zástavba se umně propojuje s tou moderní. Kam až oko dohlédne, jsou katedrály, kostely, ale také synagoga, nebo mešita. Náboženské volnomyšlenkářství v hlavní metropoli se mi hodně líbilo. Všechno je tu tak nějak na dosah. Pevnost ze které člověk může spatřit řeku Kuru protékající městem, zajít si do místních lázní, projít se po jedinečném mostu, navštívit monumentální svatostánek, ochutnat něco z gastronomie…

Mainstream

Gruzie je opravdu velkým trendem. Podle dostupných článků, dokumentů se jedná o navštěvovanou destinaci, která nabízí zkrátka od každého něco a to přímo mírou vrchovatou. Nádherné hory, zajímavou kulturu, dobré jídlo, skvělé víno, jedinečný folklór a svébytné, hrdé obyvatele této zakavkazské republiky.