ÍRÁN – PESTROBAREVNÝ ORIENT

Když jeden ze dvou kamarádů zareagoval na případnou nabídku podívat se do Íránu stylem, že by nerad přišel o hlavu, věděl jsem, že tohle není zrovna ideální začátek dalšího dobrodružství…

Původně to vlastně ani neměla být vyprahlá krajina Blízkého východu, ale díky plánovanému termínu, kterým měl být konec září, jsem měl oprávněný strach z toho, že by nás na pomezí Kyrgyzstánu a Tádžikistánu mohlo zastihnout chladné počasí a dost možná i nějaká ta chumelenice, která by nám posléze znemožnila průstup přes horská sedla.

Proto jsem nenápadně vyrukoval s tím, že bychom se mohli podívat do země, která si prostřednictvím médií vysloužila samé nelichotivé přízviska. Informace jsou kusé, často vytrhnuté z kontextu a bohužel i díky tomu co se dlouhodobě na Blízkém východu děje jen negativně celou situaci a pohled na tuto oblast dokresluje. Nejlepší je však sbalit se, nahodit na záda kletr a jet si to na vlastní kůži vyzkoušet… jedině tak si mohu udělat o daném regionu svůj vlastní  a ničím nenarušený obrázek. Po uklidnění a uchlácholení člena výpravy, že jeho hlava zůstane tam, kde je nyní, jsem mohl začít plánovat a těšit se… jedeme do Íránu.

Betonové mraveniště

Po příletu do hlavní metropole Teheránu si člověk připadá opravdu jako v nějakém mraveništi. Od brzkého rána se to všude hemží auty, motorkami a neskutečnou masou lidí. Většinou se snažím z velkých měst dostat co nejdříve pryč, o to více by mne mělo toto gigantické bludiště odpuzovat, ale… I přes neskutečný ruch, prach, smrad, troubení, uskakování, pokřikování, přemlouvání, spěch, smog halící okolní vrcholky velikánů a krůpěje potu stékající mi z čela na sklíčka mých brýlí a taky pod ně, má Teherán svůj půvab. Tržiště kde se člověk může celý den ztrácet, čajovny ve kterých si při dýmce a skleničce černého čaje můžeme užívat atmosféru nefalšovaného orientu a neustále dobře naladění, mávající a usmívají se Íránci.

Co by kamenem…

Je to z megapole pod nejvyšší kopec Íránu. Mýty opředený a bezesporu nejvyšší kopec celé země a vlastně i Blízkého východu, 5610 m.n.m. tyčící se Damávand. Cesta pod něj zabere zhruba 1,5 hodiny pohodlné jízdy místním klimatizovaným busem, o to více pak na palubě překvapí stevard roznášející vychlazenou limču a balíček plný překvapení (oplatky, sušenky). Samozřejmě, vše v ceně jízdenky. Výstup nahoru a dolů za dobrých podmínek nezabere více jak 4 dny. My měli na počasí štěstí, aklimatizace proběhla úspěšně, ale i tak jsme se na brdek nedostali. Výškoměr ukazuje něco málo přes 5100 metrů a protože jsme zmrzlí jako sobolí…, tak to otáčíme. I tento jinak nenáročný kopec nám ukázal, že jsme malými pány. Hory tady budou, my tady nebudem… příště se to určitě podaří.

Na otočku ke Kaspiku

Protože 2 noci strávíme u našeho hostitele ve městě Amol, využíváme toho a hned po obědě vyrážíme do přímořského městečka Mahmudabad. Hlavním lákadlem byla koupačka v Kaspickém moři, ale počasí s námi mělo jiné plány. Zatahuje se, výrazně se ochlazuje, dokonce spadne pár kapek, rozhodně nejchladnější a nejzamračenější den v téhle jinak dost horoucí zemi. A tak se jen tak chvíli poflakujeme po pláži a díváme se na mléčně až hnědavě zabarvené moře, tu a tam někdo dovádí ve vlnách. Při zpáteční cestě nás veze taxíkem kamarád našeho ubytovatele a při loučení neopomene každého z nás počastovat polibkem na tvář svou „drátěnkou,“ která se mu v podobě kníru pyšně dme pod jeho nosem.

Vyšňořené město

Měst jsme navštívili v Íránu hned několik. Rušný Teherán, volnomyšlenkářský Isfahán, konzervativní Qom. Nejvíce na mě osobně ale zapůsobil Kášán.

Město obehnané pouští tvořilo změť křivolakých uliček a bazaru. Zároveň jsem tady viděl jednoznačně nejkrásnější mešitu za celou dobu pobytu – Agha Bozorg. Atmosféru ještě víc umocňoval jeden fakt a sice, že jsme tady byli v době oslavy nejvýznamnějšího šíitského svátku známého jako Ašúra. Město bylo vyzdobené barevnými praporky a tomu bylo uzpůsobeno také osvětlení v ulicích. Jedna svítila červeně, druhá zeleně, něco co hlava středodevropana prostě nemůže pojmout, nádhera. Z dálky byl slyšet hluk linoucí se někde směrem od mešity, která byla na dohled. V tu samou chvíli kdy jsme k ní dorazili, se před jejím vstupem objevil průvod muzikantů a korzujících lidí. Vzápětí jsme byli pozváni do útrob mešity a když jsme se vraceli na denní světlo, tak nám ještě jako každému návštěvníkovi vrazili do rukou polystyrenovou krabičku plnou rýže a baklažánu, k tomu všemu ještě samozřejmě i čaj. V danou chvíli jsme rozhodně byli jedinými evropskými zástupci široko daleko, silný to okamžik.

Zlověstné ticho

Ještě před samotnou cestou do Íránu se mi v hlavě zrodil nápad, že chci okusit všechno to, co tahle neskutečně různorodá země nabízí. U měst, moře a hor už jsme si mohli odfajfknout, ale neodpustil bych si nepodívat se aspoň na chvíli do pouště. Díky tomu, že Dašt-e Kavír, jinak největší íránská poušť, byla v hodinové dojezdové vzdálenosti od Kášánu, tak nebylo moc co řešit. A když do pouště, tak hned na noc, pod stan. Ještě téhož dne si stavíme naše přenosné domky pod široko daleko nejvyšší písečnou dunou, dáváme si meloun co nám koupil taxikář a užíváme si absolutního ticha, které tu a tam naruší zrníčka písku, které občasný vítr pohodí na stanové tropiko. Jinak nic víc než jen totální tma a neuvěřitelné ticho, takové, až mi z toho šumí nepříjemně v uších. Co na plat, dlouhou dobu žiju ve městě, kde mi denně pod mými okny projede několik stovek aut  a tak nějak už to vnímám jako standart… Ráno si pak před východem slunce razíme cestu na vrchol duny hlubokým a chladivým pískem abych pak mohl další dvě hodiny jako u vytržení sledovat a fotit to co dokonale vymodeloval vítr. Zlatavá barva písku a duny všemožných tvarů kam jen oko dohlédne, rozhodně nejzajímavější a nejkrásnější den v Íránu…

Tajemná kráska

Aniž bych přeháněl, tak na mě Írán silně zapůsobil a dost hluboko se vryl do mé paměti. To jsme ale jen tak zlehka „nakoukli pod pokličku,“ protože země je to obrovská a my se pohybovali spíše jen v její severní části a čas, který jsme zde strávili, byl také jen omezený.

Je libo šlápnout si po horách? Smýt pot a nánosy prachu u moře? Toulat se po písečných dunách? Nebo se jen nechat unášet orientální atmosférou v bazarech a čajovnách? Není problém, všechno tohle vám beze zbytku tahle překrásná země splní. Byla by veliká škoda nedat této tajemné krásce šanci, pověst, kterou totiž má si rozhodně nezaslouží.